navigace: Kraj předků
Strakonice

STRAKONICE | Historie města


Město Strakonice čítá 22.902 obyvatel, z toho 11.006 mužů a 11.896 žen (k 1.1.2016).

Středověké dějiny pošumavského města Strakonic http://www.strakonice.net jsou pevně spojeny s historií strakonického hradu, který založil v první třetině 13. století šlechtický rod Bavorů. První písemné zprávy o Strakonicích jsou datovány do roku 1235. Část hradu darovali Bavoři již v roce 1243 řádu maltézských rytířů. Tímto letopočtem začala ve Strakonicích sedm století dlouhá etapa jejich místního působení a téměř 150 let dlouhé soužití světské a církevní moci na jednom hradním sídle. Od roku 1402 byl hrad ve vlastnictví řádu johanitů (maltézských rytířů). Hradní areál byl postupně přestavován a upravován. Najdeme zde stavební prvky několika architektonických slohů. Stavební vývoj byl ukončen v letech 1714 - 1721 barokní zámeckou přístavbou. Dnešní podobu získal hrad rozsáhlými opravami v letech 1925 – 1937.

Městu Strakonicím byla základní městská privilegia udělena v roce 1367 Bavorem IV. ze Strakonic. Již před tímto datem zde na soutoku řek Volyňky a zlatonosné Otavy existovaly čtyři menší osady (Strakonice, Bezděkov, Lom a Žabokrty), což je na urbanistickém vývoji města patrno do dnešních dnů. Po celou svou historii však zůstaly poddanským městem. Četné archeologické nálezy svědčí o osídlení již v době prehistorické. Od té doby se zde vystřídalo mnoho kultur. Vzpomínkou na poslední slovanská osídlení jsou dnes již jen dochované zbytky hradišť a sejpů po rýžovnících zlata.

Důležitým městským právem bylo vždy právo vařit pivo. Ve Strakonicích můžeme vystopovat jeho počátky již kolem roku 1367, kdy Strakonice získaly právo várečné. Měšťanský pivovar (založený v roce 1649) přetrval až do dnešní doby a svým věrným nabízí pivo značky Nektar a Dudák.

Do národního povědomí se město zapsalo hned několikrát: divadelní báchorkou J. K. Tyla Strakonický dudák, produkcí zvláštní pokrývky hlavy spojenou s islámským náboženstvím a nazvanou fez, a konečně výrobou motocyklů značky ČZ. Díky dudácké tradici je město Strakonice proslaveno po celém světě. Dudáctví je připomínáno jedenkrát za dva roky na mezinárodním dudáckém festivalu.


Památky


Pýchou města je národní kulturní památka strakonický hrad ležící na soutoku řek Otavy a Volyňky. Středověký hrad ze 13. století prošel řadou úprav, a tak zde najdeme stavební prvky několika architektonických slohů. Jeho stavební vývoj byl ukončen v letech 1714 – 1721 barokní zámeckou přístavbou a má tři volně přístupná nádvoří. Sídlí zde Muzeum středního Pootaví.

Ve středu města na Velkém náměstí, kde se nachází historické domy s bohatě zdobenými fasádami. Na rohu Velkého náměstí a ulice U Sv. Markéty nás zaujme budova České spořitelny se sgrafitovou výzdobou, kterou vytvořil akademický malíř Josef Bosáček podle návrhů Václava Malého. Na téže straně můžeme vidět také domy čp. 44 a 45, zvané Papežovy, se štítem zakončeným volutami. Naproti České spořitelně vévodí Velkému náměstí budova bývalé radnice vyzdobená podle návrhů Mikoláše Alše taktéž akademickým malířem Josefem Bosáčkem. Z původní středověké zástavby se dochovaly Masné krámy čp. 142.

Z Velkého náměstí můžeme stejnojmennou ulicí sejít ke kostelu sv. Markéty z roku 1583. Sousední malebné Palackého náměstí, nazývané také Malé, bylo odděleno od ostatní části města mlýnským náhonem.

Dominantou Palackého náměstí je barokní mariánský sloup z let 1730 – 1740. Původně stával na Velkém náměstí. Morové sloupy byly stavěny jako výraz díků za odvrácení morové epidemie a současně jako prosba k Panně Marii, aby bylo město takovéto rány napříště uchráněno.

Pod areálem strakonické nemocnice se nachází bývalý Siebertův ústav s kaplí sv. Martina.


Osobnosti


Ve městě Strakonicích se narodilo či působilo mnoho významných osobností, jejichž život spadá jak do historie, tak i do současnosti. Tyto osobnosti působily či působí v různých oborech (jako např. film, hudba, lékařství, literatura atd.). Můžeme k nim řadit např. Františka Ladislava Čelakovského (1799-1852), Josefa Skupu (1892-1957), J. Formánka, J. V. Plánka, J. Režného, Zdenka Trošku (1953), Petra Vachlera atd.